Jednou ze zásad překladatelského řemesla je dokonale znát svůj rodný jazyk. Že to není samozřejmost, je bohužel na první pohled patrné nejen z překladů, ale i z různých novinových článků a webových stránek, u kterých stylistika jen pláče. A přitom je vedle gramatiky stylistika tak důležitá. České věty jsou konstruovány jinak než anglické, španělské, německé… Toto prosté tvrzení je třeba mít neustále na paměti. Výstižně to ve svém díle Překlad jako tvorba charakterizuje Ján Vilikovský, který píše, že sdělení musí mít na cílové publikum stejný účinek jako na původní.
Stylistika má svá pravidla. Nemůže jít jen o to, zda čtenář otrocky sesmolené věty nakonec pochopí. Větší nebezpečí stylistických chyb je samozřejmě u překladů „netechnického“ typu a u překladů beletrie, kde je třeba používat bohatší jazyk a souvětí. Technické texty nejsou na stylistiku tak náročné, přesto i tam je třeba na český jazyk nezapomínat.
Příkladem stylistického paskvilu může být třeba tato věta: „Zachycující období několika desetiletí, se dějiště filmu přesouvá z Montany přes bojiště Evropy až po dobrodružství na širém moři.“ Slovosled angličtiny z toho jen dýchá: „Covering several decades, the action ranges…“). Co je v cizím jazyce normální, českým uším zní strašně.
Každý má nějak vyvinutý jazykový cit, který má hrát svou roli. Překladatel se nesmí dostat do zajetí cizojazyčných konstrukcí. V češtině by nikdo nezačal větu přídavným jménem dějovým, tak jako v uvedeném příkladu. Kromě toho by každý překladatel měl mít o stylistice i určité znalosti (větné členění, jednoznačnost sdělení atd.).
Naši překladatelé jsou si dobře vědomi toho, že cizojazyčné věty se do češtiny nepřekládají doslova, že je třeba je stylizovat podle českých pravidel, české větné logiky i podle toho, jaké jsou zavedené formulace v různých oborech. Stylistiku nepodceňují, naopak na ni velmi dbají.